Pokud se mě zeptáte, co by se podle mého názoru měl učit každý pes (anebo by se o to měl alespoň jeho majitel snažit), tak vás možná překvapím. Není to totiž přivolání, které se v tolika psích knihách udává jako nejdůležitější chování ze všech. A není to ani to „všemi řešené“ netahání na vodítku nebo zanechání o samotě. 

Ano, to všechno jsou důležité věci a bez jejich zvládnutí se nám se psem těžko žije. Ale já bych k nim přidal jednu nesmírně důležitou a přitom mnoha majiteli naprosto opomíjenou záležitost – automatické zastavení psa na místě na povel. A tím nemyslím zastavení odměněné pamlskem z naší kapsy, ale zastavení za „odměnu z prostředí“. A také by mělo být skutečně automatické, které pes v první vteřině nejprve splní jako dokonale nacvičenou básničku a teprve potom se ptá, proč. Tedy založené na podmíněném reflexu. 

Abyste rozuměli, jako pozitivní trenér nejsem úplně fandou učení přes podmíněné reflexy. Většina z toho, co učím, jsou dovednosti naučné operantně. Ale zkušenost mne naučila, že jedna automatická dovednost je pro zvládnutí krizových situací vždy dobrou pojistkou. Protože pes ji i v krizi vykoná s větší jistotou. Koncept automatického zastavení učím už mnoho let a přitom s každým dalším rokem objevuji, k čemu všemu se hodí.

Pro bezpečí a spolehlivost

Představte si následující situaci. Váš pes se právě několik metrů před vámi dostal do začínajícího konfliktu s druhým psem. Mají na sebe upřený oční kontakt, ani jeden z nich se nechce k druhému otočit zády a situace je napjatá. Pokud v tu chvíli řeknete svému psovi „ke mně“, znamená to, že chcete, aby se na místě otočil zády k problému a ztratil tak nad ním kontrolu. 

Pokud ho ale povelem zastavíte na místě, zůstává v pozici, ve které o kontrolu nepřišel a může vám spíše vyhovět. Stejné je to i ve chvíli, kdy pes sleduje něco atraktivního, co nedokáže spustit z očí. Pokud pro vás udělá „stůj“, stále může objekt očima sledovat a tím pádem to spíše splní.

Hlavní pojistkou toho, že pes v krizi skutečně zastaví, je ale v tom, že zastavení nacvičuji mnoha opakováními stále stejného manévru na vodítku tak dlouho, až se psovi stane v první vteřině po signálu naprostou automacií. 

A automacie lépe funguje ve vysokém stresu. Věřte mi, mnohem radši učím psy vědomé chování a rád jim rozvíjím inteligenci. Ale pokud vám teriér žene kočku a je vysoce rozrušený, pak to, co v tak velkém vzrušení zabere s největší jistotou, je automatická „básnička“. 

Tohle mne naučila naše předchozí velmi vzrušivá stafbulka Rozárka. Pokud by před ní vyskočila kočka, nemělo cenu volat „ke mně“, ale mělo smysl zavolat „Rózo stůj!“. Na to Rozárka na jednu vteřinu automaticky zastavila a teprve pak jsem pokračoval slovem „ke mně“. Protože původně rozrušená Rozárka už o mě díky tomu věděla a navíc jí kočka za tu jednu vteřinu utekla.

Odměny z prostředí a sebeovládání

Vybavuje se mi několik situací z letních psích táborů, kde jsem musel u psů změnit program a začít u nich výukou stopky. Vzpomínám na fenu, která strašně milovala plavání ve vodě a v táboře na břehu slapské přehrady neustále utíkala z každého cvičení plavat do jezera. Její majitelé s ní zkoušeli cvičit i stovky metrů daleko od vody, ale lákadlo bylo tak velké, že jim do jezera vždy utekla.

Místo plánovaného programu začali s fenkou učit „stůj“ cca 20 m od vody. Jen s tím, že když fena vyhoví a povolí, nedostane za odměnu pamlsek, ale bude uvolněna a skočí si do vody. Fenka zjistila, že plavání ve vodě je odměnou za poslušnost a plnění úkolů a začala fungovat i při dalších cvicích. 

Do té doby měla poslušnost vyřešenou pod heslem „když poslechnu, dostanu zas ten samý pamlsek, když neposlechnu, zaplavu si“. Teď se naučila „když poslechnu, možná dostanu pamlsek a možná si i zaplavu“. Jinými slovy, začala poslouchat za odměnu z prostředí a to zvýšilo její spolehlivost.

Velmi podobný příběh byl na jiném táboře se psem a fenkou, kteří netoužili po ničem jiném, než se dostat k sobě. Než abychom cvičili s každým zvlášť a pro lepší motivaci se vyhýbali jejich setkání, udělali jsme jim naopak ze společného setkání odměnu za zastavení. Najednou s tím začali počítat i při dalších cvičeních a začali fungovat. Zkrátka stopka učí psy, že za poslušnost mohou mít z okolí vše, co si přejí, a přitom jsme pořád v pozitivním modu tréninku.

Učí se přes vodítko, takže pomůže s „netaháním“

Jak už jsem psal, nácvik není o rozvíjení inteligence, ale o automacii a mnoha opakováních. A učí se s pomocí vodítka. Při nácviku stopky na táborech nejprve dlouho nechávám účastníky, ať si potřebný manévr s vodítkem cvičí člověk s člověkem. To abych věděl, že manipulace bude s citem a nikdo psovi neublíží.

Při vlastním nácviku se psem pak jde pes na dlouhém vodítku směrem k odměně. Několik metrů před cílem se ozve jeho jméno a pak „stůj“. Následně člověk citlivým skluzem ruky po vodítku, tak, aby to necuklo, psa zastaví v rovnováze na všech čtyřech. Vše trénujeme ideálně na postroji. Pokud pes zastaví a povolí, hned dostane uvolňovací signál a pokračuje k odměně. V dalších krocích se cvičí výdrž, přibližování člověka a předejití psa… to vše už jsou vědomě zvládnutá kritéria cviku. Skutečná automacie je jen v první vteřině.

Právě proto, že při zastavení psa na vodítku se síla bez cuknutí zvětšuje plynule a postupně, začíná pes jako vedlejší efekt toho cvičení méně tahat a povoluje už při slabém tahu. Takže právě to tolik chtěné „netahání“ se touto cestou z velké části řeší. Minimálně se na něj pes alespoň dobře připravuje.

Ošetření a zvládnutí problémů

Moje současná fenka SBT Verunka se před pár lety dostala omylem do rvačky dvou psů. Následkem se jí na boku vytvořila pod kousancem kapsa, kterou jsem musel dva týdny dvakrát denně vyplachovat. Taková věc Verunce samozřejmě nedělala radost a rozhodně jsme ji nenacvičovali dopředu. Ale zvládli jsme to dokonce s radostí díky zvládnuté „stopce“. 

Před Verunku jsem vždy dal na schod velmi dobrou odměnu, za kterou se vyplatilo něco snést, a řekl jí dobře nacvičené „stůj“, které zvládala s velkou výdrží. A během plnění „stůj“ přišel výplach rány jako rušivka…pak povel pro uvolnění a cesta za odměnou. 

Ukázalo se, že dělat nenacvičená ošetření touto cestou, jako rušivku během zastavení, je velmi efektivní. Od té doby používám podobný postup i u řady svých klientů zvláště na táborech, když se nacvičuje veterinární ošetření. Kouzlo je ve výdrži a variabilitě rušivek. Když bude váš pes mít obojí, zvládnete spolu přes „stopku“ mnoho nečekaných ošetření a nepříjemných chvilek.

Kde je to k vidění…

Automatická stopka má mnoho dalších funkcí. Například pomáhá dostat se před svého psa a převzít tak odpovědnost ve chvílích, kdy pes třeba zbytečně hlídá naši dvojici. Jinými slovy sejme odpovědnost ze psa a tím mu v mnoha situacích uleví od starostí. Zkrátka, je to multifunkčí záležitost pro mnoho krizových chvil. Její nácvik najdete jednak v knize Lidkso-psí konverzace anebo v kurzu Psichologie.cz „Spolehlivost bez vodítka“. Tak přeju, ať se vám daří nácvik a ať je vám tato dovednost stejně užitečná, jako byla mnohokrát mě.