Odborným tréninkem zvířat včetně psů se zabývám už hezkou řádku let. A čím déle to dělám, tím jasnější mi je, že některé problémy se pouze tréninkem vyřešit nedají. Myslím tím takové situace, kde pes reaguje na příčinu hluboko v mysli (nebo chcete-li duši) jeho člověka.

Některé problémy samotný trénink nevyřeší

Takových příkladů je mnoho a obvykle si to dotyčný člověk ani sám neuvědomuje. On sám přeci problém nemá, má ho pes. Jen může být zvláštní, že je to třeba už třetí pes v řadě se stejným problémem a že nikdo z jeho psích sourozenců ani oba psí rodiče tohle problémové chování nevykazují. 

„Já vám nevím, pane trenére, jestli si s tou jeho separační úzkostí dokážete poradit. Už to zkoušela spoust vašich kolegů, ale pohořeli. Mě prostě každý pes doma takhle plakal, když jsem jim na chvilku odešel a dělá to i tenhle… to je holt ta naše láska, s tím nic nenaděláte. Jenže sousedům ten nářek vadí, tak jsem slíbil, že to u vás zkusím…“ 

Slyšíte to také? V tomhle případě asi psí trenér nemusí být věštec, aby mu bylo jasné, že dotyčný člověk problém vlastně odstranit nechce. Psí nářek a nervozita z odloučení jsou pro něj důkazem silného citu, který mezi sebou se psem mají a podle všeho mu takový důkaz asi dělá dobře.

Než tedy vůbec začneme cokoliv trénovat, měl by dotyčný člověk pochopit, že psovi tahle sebedestruktivní závislost ubližuje. Dokud to bude řešit jen „pro sousedy“, nemá trénink cenu. Až to začne řešit „pro psa“, bude šance na vyřešení mnohem větší. Jenže, ještě pořád ne úplná.

Pořád je tu otázka: „Proč potřebuješ, člověče, tak strašně cítit úplnou závislost svého psa na tobě? Co ti to nahrazuje a o co přijdeš, pokud tomu psovi dovolíš dospět v samostatnou bytost, schopnou být občas také sám bez tebe?“ A odpověď na tuhle otázku si obvykle nestačí jen logicky srovnat v hlavě. Tu je potřeba si prožít na úrovni tzv. nevědomí.

Co je to nevědomí?

Řekněme, že naše mysl má dvě úrovně. Nejprve vědomou část, kde máme všechno logicky srovnané a kde všechno zvládneme pomocí naší „šedé kůry mozkové“. Ale pod ní je ještě jedna (nevědomá) část, která si moc nehraje na logiku, ale je o těch základních nejčistších pocitech a motivacích. Téhle části se říká nevědomí a podle některých zdrojů stojí až za 60 procenty našich rozhodnutí v životě. Například nám nevědomí mluví do výběru životního partnera nebo psího společníka. A přiznejme si, že v obou případech se často neshodne s rozumem, tedy s už uvedeným vědomím. 

Pro zjednodušení by se tomu dalo říkat „rozhodnout se srdcem/rozhodnout se hlavou“. Nevědomí (tedy to „rozhodnutí srdcem“) není ale vždy jen o lásce. Je v něm i čistá nenávist, strach, snaha přežít, pocit bezpečí a tak dále. Údajně také několikrát za vteřinu vyhodnocuje, zda jsme v bezpečí nebo ne a podle toho povolává do akce různé části naší nervové a hormonální soustavy. Ale o tom spíše někdy jindy. Na úrovni nevědomí si můžeme nést i zátěže ze života svého anebo dokonce zátěže ze života našich předků, které občas, aniž si to uvědomíme, přebereme. 

Pod tím si není třeba představovat žádnou zvláštní magii – asi každý cítíme, že v různých rodinách je různá atmosféra a různé reakce na podobné situace. Dítě, které v té atmosféře vyrůstá, ji pak zkrátka vezme za svůj standard. Pro něj je normální takhle reagovat a dávat konkrétním věcem stejnou váhu, jako dávali jeho rodiče, aniž by se ptalo, proč tomu tak je. A podobně může takový standard převzít i pes. Neptá se proč, pro něj je to zkrátka tak a prostě jedná.

Nevědomí nelze nic přikázat

Bohužel my sami své nevědomí dost často dostatečně nevnímáme a to i ve chvílích, kdy za nás rozhoduje. Stále upínáme pozornost k tomu, co nám logicky zpracovalo vědomí, ale to, co je za tím, nám uniká. 

Vraťme se na chvíli zpátky k případu člověka toužícího po důkazu lásky a závislosti druhého živého tvora a jeho psa, který se v téhle atmosféře projevuje těžkou separačkou. Na jedné logické úrovni vědomí ten člověk chápe, že chování psa obtěžuje sousedy a možná i sám věří tomu, že se problém snaží řešit návštěvou trenéra (o kterém ale stejně dopředu ví, že to nezvládne… „to je holt ta obrovská vzájemná láska“). 

Na nové úrovni vědomí mu můžeme vysvětlit, že ten pes trpí a že by to měl řešit pro něj. A on se asi opravdu pevně rozhodne s tím něco dělat. Ale může zakázat svému nevědomí, aby toužilo po lásce? Ne. Nevědomí se totiž nic zakázat nedá. Z mého pohledu trenéra zvířat je vlastně nevědomí jako divoké zvíře – bojovat s ním nemůžete a zákazy na něj neplatí. Můžete ho jen pochopit a nastavit situaci tak, aby to chtělo samo. 

V tomhle případě by šlo o to, aby dotyčný poznal, odkud ta akutní potřeba důkazu lásky přišla a co pro něj představuje. Co mu ji může nahradit, když ji přestane vyžadovat od psa? A také by jemu i psovi moc pomohlo, pokud by si jeho nevědomí zažilo nějakou zdravější podobu vztahu se psem, kde se sice oba dál milují, ale vzájemně se neničí. Jinými slovy, kdyby si zažil zdravou rovnováhu. Ovšem, tohle už není práce pro normálního psího trenéra a na cvičák se moc nehodí. 

Zážitek rovnováhy je to, co má smysl

Pro koho a kam se tedy hodí? My jsme právě proto začali pořádat konstelace na psí témata jako doplněk mojí klasické tréninkové praxe. Konstelace vede hlavně moje žena Karina, i když certifikaci na ně máme oba. Jsou způsobem, jak se spojit s pocity v našem nevědomí a najít rovnováhu prospěšnou pro nás i pro psa. Je to prostor pro řešení mnoha otázek, se kterými sebepromyšlenější trénink nehne. 

Například „Jak přesvědčit mého psa, aby v mé přítomnosti nevrčel na chlapy? Jak vysvětlit rodině, že psa proti nim neprotěžuju, ale jen pozitivně trénuju? Proč mi další pes umřel tak brzo a můžu proti tomu něco udělat? ...“ Takových otázek může být spousta a odpovědí na ně nemůže být direktivní příkaz „ty musíš“. Naše konstelace nejsou o logice a příkazech, protože pak by nebyly ani o nevědomí (které logiku ani příkazy nebere). Jsou o čistých primárních pocitech a zažití si rovnováhy. 

Vraťme se ještě jednou k dvojici se separační úzkostí. Jaký by mělo význam říci direktivně onomu člověku „ty teď musíš pochopit, že za problém svého psa můžeš ty a od teď musíš dělat všechno pro to, abys na něm přestal tak viset“? Ano, byla by to sice pravda, ale k ničemu by nepomohla, protože dává úkol jen vědomé části lidské mysli. Nenabízí řešení pro jeho nevědomí. A tak se dotyčný bude za sebe chvíli stydět a psovi se omlouvat, pak se bude hrozně moc snažit… 

Ale dokud nedostane jeho nevědomí lepší nabídku, bude z toho pro něj jen utrpení a nakonec dost možná neúspěch. Nebo dotyčný dovolí svému psovi uniknout z té totální závislosti, ale vtáhne do ní někoho jiného, na koho se upne. Opravdová cesta ven vede přes zažití si rovnováhy a přínosných nových pocitů, ne přes příkazy.

Psí chování jako alarm procesu v člověku

Všimněme si na závěr ještě jedné věci. Pláč toho totálně závislého psa byl pro jeho člověka vlastně alarmem, že něco není v rovnováze. Nebýt toho naříkajícího zvířete a nadávajících sousedů, možná by nikdy nezačal hledat řešení a nedostal by se k řešení nerovnováhy hluboko ve svém nevědomí. Pes má totiž jednu úžasnou vlastnost. My „sami sobě o sobě samých“ dokážeme ledacos nakecat. Psovi ne. Ten do nás vidí lépe, než do sebe vidíme my. Není zatížen našimi přesvědčeními a nestydí se reagovat. 

Pokud někdy narazíte na problém s chováním vašeho psa, který se vám tréninkem nedaří řešit, zkuste se zamyslet, jestli vám třeba nezvoní „psí měřící přístroj vaší duše“. A pokud si řeknete, že možná ano, tak za to psovi poděkujte a zkuste najít rovnováhu. Způsoby určitě existují.

František & Karina Šustovi

PS. Vidíte se v příběhu pána a psa se separačkou? Nebo máte jiný příběh? Navštivte konstelaci zaměřenou na soužití se psem v neděli 19. 1. 2025.