Přemýšleli jste někdy o tom, jaký je vlastně hlubší smysl dárků a na čem stojí opravdová radost z nich? Když se nad tím zamyslím, jako malého mě nejvíc těšilo, jak mohl třeba Ježíšek uhádnout lépe než já, co mám rád. Ano, trochu jsme mu to usnadnili dopisem, ale on se, šikula, kolikrát trefil ještě víc i něčím, co v dopise nebylo.

Později, když už bylo jasné, že se takhle trefují táta s mámou, mě hřálo vědomí, jak moc mě tihle dva nejbližší lidé znají anebo jak moc se museli po večerech zastavit a soustředit na to, co bych asi tak rád. Takový dárek vlastně není jen hmotná věc, ale jsou v něm i dlouhé chvíle soustředění darujícího na obdarovaného. A dostat ho znamená nejen, že máte nějaký předmět navíc, ale hlavně vědomí, že se na vás někdo soustředil a zná vaše radosti a touhy. Že jste vlastně spolu nejen během obdarování, ale celou dobu už mnoho týdnů předtím.

Jakou roli hraje odměna v moderním tréninku

Proč o tom uvažuji na stránce o pozitivním tréninku psů jiných zvířat? Protože i my je v tréninku vlastně obdarováváme. Ano, chápu, dáváme jim odměny a ne dary. Ale jednak nám nic nebrání dát jim i dárek bez výkonu a také pro správnou a funkční odměnu se musíte soustředit na své zvíře podobně jako na toho, koho chcete potěšit třeba pod stromečkem.

Behaviorismus

Behaviorismus, ze kterého moderní trénink zvířat vyšel, má několik základních pouček. A jednou z nich je i to, že o tom, co je skutečnou odměnou, rozhoduje reakce zvířete. Jeden a ten samý pamlsek může v jednom kontextu udělat velkou radost a chování posílit a v jiném kontextu se může stát trestem.

Abyste odhadli, co se stane zrovna teď, musíte se na zvíře soustředit a nacítit se podobně, jako při vybírání dárku. V tu chvíli jste opravdu spolu a dojde vám, že není vždycky všechno o pamlscích. Že někdy se zvíře potřebuje prostě jen proběhnout. Jindy z místa odejít. Někdy zvíře potřebuje, abyste začali dělat legraci a jindy by pro něj bylo největší odměnou očichat si támhleten sloup. A když to všechno vnímáte, není důvod, proč tohle všechno nepoužít ve správných chvílích jako odměnu a třeba i dárek. Vlastně jako takový symbol toho, že svoje zvíře vidíte se všemi jeho potřebami.

Ano, behaviorismus má i jinou poučku – totiž že hlava zvířete je tzv. black box, černá skříňka, do které nikdo z nás nevidí. Tím pádem nemůžeme znát ani skutečné myšlenky a potřeby ve zvířecí hlavě. Jsem ale přesvědčen, že i když to nedokážeme, musíme se o to snažit. Právě ta snaha a soustředění na svého zvířecího partnera je možná ten největší dar, který mu v dobrém tréninku dáváme nezávisle na jeho výkonu. Zaslouží si ho nejen v tréninku, ale i celém životě, prostě jen proto, že je náš.

František Šusta