„Já to tomu psovi kazím!“ Tak tuhle „sebemrskačskou“ větu už jsem slyšel na táborech a praktických lekcích tolikrát, až na ní pomaličku začínám být alergický. Proč? Protože je to podle mého názoru jen zbytečná zátěž, která psovi nepomáhá a jeho člověku škodí. A také svědčí o nepochopení psího pohledu na svět kolem sebe. Lidé obviňují sami sebe z toho, že se jejich pes ještě nestal výstavním šampionem, že ještě nesložil tu kterou zkoušku a nebo že ještě pořád překusuje aport. A často dodávají jedním dechem: „A přitom on na to má! Jen já mu to kazím…“ 

Cíle nastavujeme my, ne psi

Moc rád bych v tuhle chvíli uklidnil všechny, kteří trápí sami sebe představou, že jejich vlastní neschopnost brání psovi dosáhnout kýžených úspěchů a vytyčených cílů. Víte, ty úspěchy a cíle jsme psům vytyčili my sami, nebo naše okolí.

Psi si jich většinou vůbec nejsou vědomi. Dokáží úplně proti pravidlům překusovat aport nebo stát u nohy nakřivo naprosto spokojeně a často i spokojeněji, než když to dělají podle předpisů. 

To my, lidé, jdeme životem od jednoho splněného cíle k druhému a cestu mezi těmi cíli považujeme za cosi, co musíme prostě jen překonat. Právě ta cesta ale bývá pro psa důležitou. A tu je možné mu svou hloupostí nebo špatnou náladou pokazit a znechutit.

Neděláte to přece pro výsledek…

Velmi často slýchám od agiliťáků, že nejlepší parkury zaběhnou hned poté, co se na první překážce vyautovali. V tu chvíli už totiž vědí, že ztratili šanci na dobré umístění a běží se svým psem už jen pro ten běh samotný.

A v tu chvíli, kdy už nejde o cíl ale o proces, si najednou obě strany, člověk i pes, rozumějí. Jsem přesvědčený, že pokud byste se zeptali psa po návratu z takového „vyautovaného“ závodu, jaké to dnes bylo, řekne vám: „Super, moc jsem si to užil.“

Nebojte se chyby

Do pejskařských tréninkových obav patří i jedna speciální typická pro pozitivní trénink – totiž strach z „ukliknutí“. Nesmyslná obava z toho, že člověk klikne na klikr ve špatnou chvíli a tím všechno pokazí.

Prosím, nebojte se „ukliknout“. I mně se to stává každou chvíli. Není to nic víc, než vykročení na společné cestě se zvířetem tak trochu mimo trasu. Šlápnul jsem mimo, poznal jsem to, tak to hned opravím tím, že šlápnu zpět na chodník. V nejhorším případě půjdu o pár kroků zpět.

Pozitivní trénink je založen na tzv. operantním podmiňování. A typickou vlastností operantního podmiňování je, že se naučená chování celý život vyvíjejí. Nikdy nejsou definitivní, takže i to, co jsme naučili chybně, můžeme předělat.

Trénink není o dokonalosti

Ano, pokud bychom netvořili chování operantně, ale podmíněným reflexem, pak dokážeme jednou chybou nadělat slušnou škodu. Ale to není případ pozitivního tréninku. Trénink není zkouškou vaší bezchybnosti. Chyby jsou normální a dělají je všichni. Jen je potřeba je vidět a opravit.

O nic nejde, užívejte si to

Zkrátka, chcete-li se zbavit výčitek a strachů v rámci tréninku, představte si ho jako společnou nedělní vycházku s malým dítětem k nějaké pamětihodnosti, která zajímá víc vás než jeho.

Pokud se budete peskovat za každé vyšlápnutí do trávy, celou cestu se vztekat, že tam ještě nejste nebo si sami nadávat, že bez vašeho zdržování by tam dítě už dávno doběhlo samo, pak s vámi příště nebude chtít jít. Když si na cestě spolu užijete každý okamžik, pak s vámi půjde příště mnohem dál. Tak si to užívejte. 😊