Jak pracovat se strachem u psů

Strach nelze zakázat, ale lze ho udělat zbytečným

Při své práci se často setkávám se zvířaty, jejichž chování je ovlivněno strachem. U psů je to o to zajímavější, že u nich to nemusí být jen strach o vlastní život a zdraví. Pes se občas bojí i o svého člověka nebo přímo kopíruje jeho obavy. Pes a jeho člověk se pak dostávají do jakési smyčky, kdy člověk se bojí, co ten nervózní pes zase provede, a pes je nervózní z evidentního strachu svého majitele. Takže se vlastně bojí každý strachu toho druhého a vzájemně si tento stav ještě zhoršují. V takovém případě bývá nejdůležitější takovou „past“ rozpoznat a vystoupit z ní. 

Řekněme, že se tu ale bude jednat o skutečný vlastní strach psa z něčeho v jeho okolí – například divný zvuk, zvláštní člověk, větší pes atd. Velmi často dělají majitelé vystrašených psů jednu a tu samou chybu, kdy psa nechají ve stresové situaci a jen dokola vysokým hlasem opakují: „Neboj se, neboj se…!“. V horším případě křičí: „Co zase blbneš ty magore!?“ V dalších případech se omlouvají okolí, že je jejich pes takový, nebo psa litují, že je jejich malý ustrašený „chudáček“.

Mnoho lidí se trápí tím, že se jejich pes bojí, a vyčítají si to jako své selhání. Nic z uvedených věcí ale nepomáhá, protože to neodstraňuje základní příčinu oné konkrétní psí rekce. A ta je u každého případu jiná. Abychom ji uviděli, je potřeba přestat se za strach svého psa stydět. Naopak je třeba otevřít oči a uvidět situaci jako celek. A to někdy dokáže lépe neutrální pozorovatel z venčí než vlastní majitel psa.

Strach je kámoš!

Znáte animovaný film V hlavě, kde chování malé holčičky řídí několik základních emocí střídajících se u řídícího pultu? Je tu Radost, Smutek, Nechuť, Vztek a konečně i Strach. Ten dokonce podle filmu přibyl do party hned jako třetí a Radost o něm říká „díky němu se naší holčičce skoro nic nestane“. Strach je opravdu základní emocí nejen lidí, ale i zvířat a jeho úkolem je chránit svého nositele před průšvihem. Díky němu se živý tvor nevrhá do sebevražedných akcí a když už se dostane do průšvihu, pak pod vlivem strachu problémům uteče o dost rychleji. Strach není nemoc, je to základní výbava. 

Jenže podobně jako mnoho dalšího, strach je sice dobrý sluha, ale zlý pán. Pokud nositele ovládne natolik, že ho má úplně pořád a ze všeho, pak mu dělá ze života peklo. V případě psa může pak strach udělat peklo ze života i jeho lidem. Jde o to, jak dát strachu najevo „děkuji kamaráde, teď nejsi potřeba, povoláme tě později, až o něco opravdu půjde.“

Bezpečné místo není jen místo

Jedním ze základních principů, podle kterého se strachem pracuji, je tzv. stresový trojúhelník. Jeho vysvětlení s pomocí grafů a obrázků najdete ve všech mých knížkách, ale tady se jen zmíním, že je to takový hypotetický trojúhelník na grafu vyjadřujícím průběh stresu u živočicha. 

Třemi body trojúhelníku jsou tři psychické stavy, kterými si zvíře prochází. START – relaxovaný stav zvířete, které je v pohodě a chce trénovat . STOP – stav zvířete ve chvíli, kdy už toho na něj začíná být moc a hladina adrenalinu a dalších stresových hormonů je taková, že jestli si teď neodpočine, tak se „přetočí“ (tedy například i v záchvatu strachu uprchne). BEZPEČNÉ MÍSTO – stav, kdy zvíře snižuje svou hladinu stresu, aby za chvíli mohlo zase vyjádřit „start“. 

Všechny ty tři pozice a psychické stavy zároveň vyjadřují otázky, na které zvíře potřebuje při tréninku v zátěžové situaci odpověď. START – jak si to celé nastartuji, až budu připraven? STOP – jak to zastavím, kdyby toho na mne začínalo být moc? BEZPEČNÉ MÍSTO – kde nebo jak zařídím, aby mne nikdo nerušil a já se mohl zpětně uklidnit? K tomu se přidává navíc ještě jedna otázka. 

Tou je PROČ  - jaký mám důvod to celé vůbec dělat? Tyhle otázky se týkají cíleného tréninku včetně odstraňování strachu. Například při odstraňování strachu z lidí zařídíme psovi prostor, kam figurant nevstoupí. Tento prostor bude představovat BEZPEČNÉ MÍSTO. START bude první krok psa směrem k figurantovi, STOP zase okamžik, kdy se pes od figuranta odkloní. Důvodem PROČ jsou obvykle pamlsky nebo jiná forma odměn. Tak to bude fungovat v tréninku. Ale co v běžném životě?

Z mého pohledu je v soužití s ustrašeným psem zásadní hlavně to BEZPEČNÉ MÍSTO. I kdyby pes právě netrénoval a neusiloval o odměny, existence bezpečného místa, kam se od problému ukryje a může se tam uklidnit, je za mne zásadní podmínkou pro to, aby se pes dokázal cítit v každé situaci bezpečně a zbavil se strachu. A pozor, nemusí to být jen skutečné místo, jako třeba kenelka, kam si zaleze. Ideálním bezpečným místem na společně vycházce může být pro psa poloha za nohama majitele nebo mezi nimi v pomyslném „domečku“. Stejně tak může být bezpečným místem i určitá činnost. Třeba pokud pes pochopí, že když se na vás podívá při blížícím se problému, zachytíte jeho zprávu a problém alespoň zkontrolujete anebo půjdete jinudy. 

Takové bezpečné místo, to je vlastně jistota. Nejprve jistota v existenci skutečného místa, pak jistota ve svém vlastním člověku a až pes získá cvičeními sebevědomí, pak nejspíš i jistota sám v sobě. A sebejistý pes už strach nepotřebuje a může mu říci „díky kámo, zavolám tě, až opravdu o něco půjde.“

Kouzlo bariéry

Když konzultuji pro chovatele v zoo, slýchám někdy podobnou otázku: „Jak to, že od návštěvníků ty lamy klidně žerou z ruky, ale já se k nim nemohu ve výběhu přiblížit ani na 5 metrů?“ „No, to je proto, že s návštěvníky komunikují přes plot“ odpovídám. Ten plot totiž ve skutečnosti nechrání návštěvníka, ale ono zvíře před návštěvníkem. Zvíře má vyzkoušeno, že stačí udělat jeden malý krůček dozadu a je mimo dosah. Proto nepotřebuje prchat na těch 5 metrů jako před chovatelem v přímém kontaktu. Jeho BEZPEČNÉ MÍSTO leží díky plotu jen jediný krůček za ním. To, že bezpečná bariéra ve skutečnosti zvíře uklidňuje a dává odpovědi na otázky stresového trojúhelníku, využívám i v online kurzu, kdy se plaší psi seznamují s tím, co je děsí, právě přes bezpečnou bariéru. U mnoha plachých psů to přináší skvělé výsledky a po chvíli tréninku ztrácejí plachost natolik, že později už bariéru ani nepotřebují.

Kouzlo „unudění“

Jiným možným principem při práci se strachem je tzv. habituace, což znamená přivyknutí si na podnět pasivní cestou. Tento pojem chápe řada trenérů rozdílně. V mém podání znamená habituace v podstatě dlouhou řízenou nudu, kdy je pes vystaven stresovému podnětu ve velmi malých dávkách. Díky těmto malým dávkám si na situaci zvykne a přestává stresový podnět vnímat. V tu chvíli opět lehounce zvýšíme intenzitu podnětu a opět necháme působit tak dlouho, až to pro psa zase nebude nic zvláštního. Postupným zvyšováním po velmi malých částech se tak nakonec dostaneme na intenzitu, která na počátku byla nemyslitelná a zvíře si často ani nevšimne, že jsme vůbec něco nacvičovali. 

Příkladem takové habituace může být odstranění reakce na projíždějící auta. Najdete si silnici, kde jezdí neustále auta třeba s rozestupy po cca 100 metrech a vedle této komunikace louku či pole, po kterém lze chodit paralelně se silnicí ve velké dálce. Začínáte vycházku třeba 100 m od silnice. Díky takové vzdálenosti je problém jen velmi malý a dávka velmi slabá. Díky neustálému ježdění jsou auta předvídatelná a psa nepřekvapí. Jdete paralelně se silnicí a když pes vůbec nereaguje, lehce se přiblížíte. Po několika stovkách metrů či kilometrů už jdete se psem podél silnice, aniž by si všimnul, že vlastně cvičíte navykání na auta.

Ještě mnoho by mohlo být napsáno…

Strach a stres jsou obrovské téma, se kterým jsem ještě v době práce v zoo pracoval skoro denně. Vlastně je to při práci zootrenéra to hlavní, co musíte neustále brát v potaz a co se pokoušíte změnit. Zootrenér má ale proti majiteli psa jednu výhodu – to, že se divoké zvíře bude ledasčeho bát, se většinou považuje za normální a tím pádem s tím každý počítá. Nikdo se tu za zvířecí strach nestydí a nic si nevyčítá. Nestyďte se za strach ani vy. Je to základní emoce, která má svůj význam. Ten význam je potřeba uznat, poděkovat strachu za jeho služby a pak mu říci „díky, teď si můžeš odpočinout.“

Autor článku: František Šusta